Dachstein - květen 2005
Neúspěšný pokus o jarní výstup na Dachstein
Už delší dobu jsme se chystali podniknout nějaký výlet do hor v zimě, nebo aspoň s větším množstvím sněhu. Jenže kvůli škole nebylo moc času a tak jsme plán uskutečnili až na prvního máje. Naším cílem bylo pokusit se vystoupit na Dachstein normální cestou od Gosausee. Předpověď hlásila jakž-takž počasí, tak jme v sobotu v jednu ráno sedli do auta a vyrazili.
1. den - Pokus o výstup na Dachstein
plán: jarní výstup na Dachstein
výchozí místo: Gosausee
celkové převýšení: cca 1400 m 
celkový čas: cca 11 hod
Na parkoviště u Vordere Gosausee, kam jsme dorazili něco před sedmou, jsme nandali bágly a po levém břehu jezera začali ukrajovat první metry z cesty. Moc jsme nevěděli, jak bude vypadat cesta a jestli už ji někdo před náma prošlápl, a tak jsme si vzali i věci na přespání s tím, že nejpozději do nedělního poledne se musíme vrátit k autu. Na cestě kolem jezera byla jen občas hromádka sněhu, ale hned za ním už byla celá cesta pokrytá sněhem. Až k hornímu jezeru se šlo pěkně, cesta byla (až na jedno místo zasypané lavinou) zřejmá a pár lidí tu před náma taky prošlo. Celkem nás překvapil pohled na jižní břeh Hintere Gosausee, který byl poset větvemi a kmeny stromů stržených lavinou. Po pravém břehu jsme došli až pod sráz nad jezerem, kde měla začínat cesta 614 vedoucí k Adamek hutte. Ale kde nic tu nic, všude jen sníh a ulámané větve. Nezbylo než si určit přibližný směr a vzít to nahoru "terénem". Ani jsme netušili jak pěkně cepíny drží i v trsech trávy. Sněhu pomalu přibývalo a my stále moc nevěděli, kde právě jsme, ale jako zázrakem jsme kousek od nás uviděli jednu obnaženou značku a kupodivu vedle ní i vytátou cestičku. Naše radost ale po chvíli příjemného stoupání vzala za své a my opět museli šlapat sněhem neznačeným terénem. Před námi tu nikdo nešel, takže jsme se v prošlapování cestičky začali střídat. Noční déšť vykonal svoje a sníh se začínal pěkně bořit. Nejdřív jen tak do půli lýtek, pak po kolena a nakonec i nad ně. Síly začaly pomalu docházet a my pořád netušili jak jsme daleko od chaty. Konečně se na chvilku roztáhly mraky a my ji uviděli. Byla vzdušnou čarou tak kilák od nás a my se těšili že tak za půl hodiny u ní budem. Omyl. Sníh se bořil čím dál víc a tahat po každém třetím kroku nohu zapadlou do půle stehen (a někdy i celou) ze sněhu není nic moc. Celá sněhová pláň se rázem zdála nekonečnou a poslední metry k chatě byli opravdu jen na vůli. Konečně jsme po o něco víc než šesti hodinách dřiny stáli na verandě. Tady jsme se najedli a zvažovali co dál, vyšli jsme ještě kousek na chatu, ale vzhledem k tomu, že čas už značně pokročil a sil ubylo, jsme se rozhodli k návratu. Na to, abychom se vydrápali až na Dachstein by byly potřeba přinejmenším čtyři hodiny a to by znamenalo, že bychom se do druhého dne do dvanácti jen těžko vrátili. Cestou zpátky se sníh bořil ještě víc a my byli moc rádi, když jsme se asi po třech hodinách doklopýtali k autu. Měli jsme toho opravdu plný zuby. Každopádně neúspěšného pokusu nemůžeme litovat. Krásně jsme se prošli hlubokým sněhem a být úplně sám v horách, když kolem není ani nohy je nezapomenutelný.
Dachstein se nám podařilo vylézt až napodruhé v srpnu téhož roku.
Dosud nebyl přidán žádný komentář